━━
( Zdroj: John kinsella / Shutterstock )
Účel pohřebních rituálů se ve světě mnohdy liší. Posmrtné rituály jsou z velké části ovlivněné náboženstvím a místními zvyky. Historicky bylo účelem většiny náboženských pohřbů pomoci zemřelému při přechodu do dalšího života, pro mnohé kultury je tomu tak i dodnes.
Avšak v moderních zemích se důraz přesunul spíše na poskytování útěchy a podpory pozůstalým. To platí také pro křesťanské, zejména protestantské pohřby. V posledních několika desetiletích došlo hned v několika zemích k odklonu od křesťanských pohřbů směrem k humanistickým nebo civilním pohřebním obřadům, nejvíce je tento trend rozšířen v Anglii. Ve Spojeném království platí ve srovnání s většinou ostatních zemí jen velmi málo omezení, která se týkají zacházení s lidskými zpopelněnými ostatky.
V buddhistických zemích, jako je Indie, Čína, Japonsko či Nepál je jednou z nejpopulárnějších forem posmrtného rituálu „tibetský nebeský pohřeb“. Zesnulý je rozprášen na hoře, aby ho sežrali supi a další mrchožrouti. Pokud supi přiletí rychle, může to být považováno jako znamení, že osoba je duchovně vyspělá a bude mít snadný odchod. Použití vlastního těla k nakrmení dravých ptáků je také považováno za akt velké dobročinnosti, který prokazuje buddhistické ctnosti metta (milující laskavost) a karuna (soucit). To člověku také pomůže dosáhnout nirvány. „Nejzávažnější důvod, proč se bojíme smrti, je možná ten, že nevíme, kdo jsme.“ napsal Sogjal Rinpočhe ve své knize Tibetská kniha života a umírání.
Tibetští buddhisté umírajícím, či již mrtvým příbuzným, předčítají Bardo Thodol (někdy označovanou jako Tibetská kniha mrtvých). Jedná se o soubor nauk, které mají zemřelému pomoci přijmout smrt, přizpůsobit se jí a úspěšně projít Bardo, stavem mezi smrtí a nirvánou nebo znovuzrozením. U buddhistů však není výjimkou ani kremace, pohřeb do vody nebo převtělení v závislosti na místních zvyklostech.
━━ V čínském Sinchuanu se supi slétají a očekávají svoji potravu po obřadu.
( Zdroj: beibaoke / Shutterstock )
Islám věří, že tělo zesnulého zůstává v rakvi až do soudného dne. Soudný den je pro ně zkouškou, kdy se andělé budou člověka vyptávat na jeho víru a praktiky. Rakev se bude spravedlivým jevit jako ráj, zatímco pro nespravedlivé se z ní stane nástroj mučení. V den soudu se zatroubí na roh a mrtví budou vzkříšeni, aby čelili právě konečnému soudu. Také je zvykem, že pokud je to možné, umírající přeříká šahádu, neboli vyznání víry, jako svůj poslední výrok.
Protože muslimové věří ve fyzické vzkříšení, kremace je pro ně nepřípustná. Pohřeb by měl proběhnout co nejrychleji po smrti, a to nejlépe do 24 hodin. Pokud je příčina smrti nejistá, měla by být do samotného pohřbu vyjasněna. Zemřelá osoba se co nejrychleji po smrti omyje a zabalí do jednoduchého bílého rubáše. U mužů lze k tomuto účelu použít až tři kusy látky, u žen pět. Na rozdíl od západních zemí se při těchto rituálech nevyužívá rakev. Tělo se ukládá směrem k Mekce. Také není výjimkou mít vyvěšené náhrobky, které zajišťují, že na ně nikdo z nedbalosti nevstoupí. V některých islámských zemích se dokonce nedoporučuje ženám účastnit se pohřbů, protože jejich truchlení může být přehnané.
