━━ Upíři dříve nebyli spojování s krví. Tento mýtus se utvořil až mnohem později.
( Zdroj: ImagesbyTrista / iStockphoto )
Současná kultura je plná různých nadpřirozených postav, mezi nimiž výraznou roli velmi často zaujímají upíři a vlkodlaci. Tyto bytosti živící se lidskou krví a přeměňující se ve zvířata poutají velkou pozornost a zájem, neboť stírají hranice fantazie a reality. Co o nich však říká historie?
Spousta filmů a knih staví příběhy na mytologických postavách, mezi nimiž jsou upíři a vlkodlaci. Každý si vybaví temnotu, křik, zuby zakusující se do krku a sající krev nebo vytí za úplňku. Jsou však tyto postavy opravdu jen produktem fantazie nebo lze o jejich existence nalézt důkazy?
Mýtus o upírech je znám již po tisíce let. První ze zmínek o těchto tvorech najdeme ve starověké Mezopotámii. Dříve se jednalo o předchůdce upírů, jaké známe dnes. Neměli tesáky a neživili se krví. Hliněné tabulky se zmiňují o mrtvých duších, které nebyly řádně pohřbeny, proto se živí vitalitou lidí.
Další mýtus je spojen s egyptskou bohyní Sechmet, která pila krev a vraždila lidi. Zde se patrně vzala prvotní myšlenka spojení nemrtvého člověka s krví. Další příběhy vzešly z Řecka a vyprávěly o svůdných, mocných a krvežíznivých ženách, které lákaly muže a následně popíjely jejich životní esenci.
Dnešní podoba upíra má kořeny ve středověku. V průběhu 11. století se u slovanských národů hovořilo o děsivých mrtvolách, které přicházely pít lidskou krev. V následujícím století lze nalézt zmínky v ruských textech o probodnutí a spálení těla člověka, který se v noci vydával na lov. Odtud se dál rozšiřoval mýtus o upírech a živil další příběhy o jejich existenci a činech.
━━ Nepřímé zmínky o vlkodlacích lze nalézt i v řeckých bájích.
( Zdroj: Embrace of Beauty / Shutterstock )
Jak plynula století, kolem upírů začala bujet hysterie. Mezi lety 1725 a 1755 probíhala tzv. Velká upírské epidemie, během níž se upíři stali známými napříč celou Evropou. Lidé věřili, že jsou upíři nemrtví a je třeba nějakým způsobem zneškodnit jejich tělo, to zahrnovalo probodnutí kůlem, odřezání hlavy, pomazání česnekem nebo spálení. Zároveň věřili, že upíři způsobili nemoci, které se tehdy hojně šířily.
Největší vlny strachu a zákroky proti upírům probíhaly zejména v Srbsku a Rumunsku. Postupně se začala objevovat medicínská vysvětlení upířích činů. A v roce 1897 pak Bram Stoker se svým románem Drákula vdechl upírům určité kouzlo.
Ve starověku se hovořilo o postavách, které byly rozpolceny mezi lidskostí a divokostí. První nepřímou stopu lze nalézt v Eposu o Gilgamešovi. Udá se v něm moment, během něhož je pastýř proklet ve vlka.
O lidech měnících se vlky pojednávali i různé řecké báje. Jedna z nich v Ovidiových Metamorfózách hovoří o lýkájském králi Lykáónovi, který byl Diem proměněn ve vlka. Ostatně z řeckého slova lykánthropos vzniklo pojmenování lykantrop, tedy vlkodlak. Hérodotos později psal o skýtském kmeni, jehož členové se měnili ve vlky.
Severská mytologie zase poukazovala na berserkery, kteří se prezentovali nadlidskou silou a zvířecí zuřivostí. Rovněž nosili vlčí kožešiny. V 1. století n. l. příběhy o vlkodlacích přiživil Petronius ve svém díle Satirikon. Psal o vojákovi, který se za svitu měsíce měnil ve vlka a než začalo svítat, zavraždil spoustu lidí. Během středověku se objevovaly různé příběhy a lykantropie byla často používána jako obvinění v čarodějnických procesech. V 17. století se pak objevil muž Jean Grenier, který tvrdil, že se upsal ďáblovi a měnil se ve vlka a zabíjel děti.
Lidé měli odjakživa strach z neznámého, proto si spoustu věcí, kterým nerozuměli, vykládali po svém. V průběhu staletí tak vytvářeli tyto příběhy, částečně založené na pravdě a patrně přikreslené lidskou fantazií, kterou ovládal děs.
