Biutiful, film mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritu z roku 2010, je syrovým portrétem života na okraji společnosti. Snímek, nominovaný na Oscara v kategoriích Nejlepší cizojazyčný film a Nejlepší herec (Javier Bardem), kombinuje naturalistický styl s mystickými prvky, aby odhalil krásu i krutost lidského údělu.
Po mezinárodně úspěšných filmech jako Babel (2006) se Iñárritu vrací ke španělštině a intimnějšímu vyprávění. Podle The Hollywood Reporter režisér během natáčení trval na autenticitě: „Chtěl jsem, aby každý záběr dýchal realitou ulice. Nešlo o estetiku, ale o pravdu.“ Barcelona v jeho podání není turistickou destinací, ale labyrintem špinavých uliček, kde přežívají ilegální přistěhovalci a ztroskotanci.
Javier Bardem v roli Uxbala předvádí herecký majstrštyk. Jeho postava – otec dvou dětí, překupník a mediátor mezi živými a mrtvými – nese tíhu světa bez patosu. Kritik Roger Ebert zdůraznil: „Bardem nehraje. On je Uxbalem. Jeho tvář odráží celý vesmír bolesti.“ Scéna, v níž mlčí při diagnóze rakoviny, patří k nejsilnějším okamžikům filmu.
Uxbalův svět je prostý černobílých pravd. Pomáhá čínským dělníkům, ale profituje z jejich vykořisťování. Chrání své děti, ale vystavuje je nebezpečí. Jak poznamenává recenze na IMDb: „Iñárritu neodsuzuje. Ukazuje, jak chudoba deformuje volby.“ Tragédie, kdy umírá skupina přistěhovalců kvůli nefunkčnímu topení, není melodramatem, ale důsledkem systémového selhání.
Nadpřirozené prvky dodávají příběhu hloubku. Uxbalova schopnost komunikovat s mrtvými není „fantasy trikem“, ale metaforou pro nesnesitelnou tíhu paměti. Duše, které neodešly, odrážejí jeho vlastní strach ze smrti. V rozhovoru pro New York Times Iñárritu přiznal: „Věřím, že smrt je součástí života. Bez ní bychom přestali bojovat.“
Navzdory depresivnímu tématu Biutiful nezabředá do nihilismu. Závěrečná scéna, kde Uxbalova dcera kreslí na jeho hrob slovo „Biutiful“, symbolizuje naději. Jak napsal kritik Serge Zehnder: „I v bahně existují květy. Stačí se sklonit a hledat.“